Vyberte stránku

O povinném očkování se toho v posledních letech napsalo mnoho a opakovaně se touto problematikou zabýval sněmovní zdravotní výbor. Já osobně jsem jako místopředsedkyně organizovala několik seminářů za účasti odborné i laické veřejnosti. Diskuse byly vášnivé a ze strany odpůrců někdy velmi demagogické. Nicméně došli jsme k závěru, že je třeba dále diskutovat a pro začátek odškodnit ty, kteří byli prokazatelně povinným očkováním poškozeni a mají dokonce i trvalé následky.

Poslanecká sněmovna se shodla na tom, že je třeba vypracovat zákon o odpovědnosti státu za případné vážné následky již v roce 2015!, kdy to bylo  doporučeno právě i Nejvyšším soudem. Tehdejší ministerstvo zdravotnictví přislíbilo novelu vypracovat v průběhu roku 2016, s platností od roku 2017. Byla také zřízena komise při ministerstvu zdravotnictví v čele s náměstkem a hlavním hygienikem V. Valentou.  Byla jsem členkou této komise a v rámci ní se vedly velmi odborné debaty, především o tom, jakým způsobem celou velmi složitě doložitelnou problematiku řešit. Ráda bych připomněla, že se v České republice očkuje povinně proti devíti nemocem, což tvoří spolu s nepovinnými vakcínami kolem jednoho milionu dávek. Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv jsou pak hlášeny všechny případné negativní reakce. Těch bývá kolem 600 mírných a 4-5 vážných následků. Vakcína je totiž léčivo jako každé jiné a negativní reakce mohou, bohužel, nastat, i když se v nich postupně snižuje množství nežádoucích chemických látek.

Těsně před odchodem p. Valenty z funkce nám byl v odborné komisi představen zákon nejen obsahově, ale i v paragrafovaném znění. V následných měsících jsem ještě jako poslankyně opakovaně upozorňovala ministry zdravotnictví i samotnou hlavní hygieničku na to, že je třeba práci na tomto veřejně slíbeném zákoně dokončit. Bohužel se tak do konce minulého volebního období nestalo a pan ministr Vojtěch až do této doby také nic neučinil. Nyní se snad začalo blýskat na lepší časy, ale na proměnu slov ve skutečné činy si musíme zřejmě ještě nějakou dobu počkat.

Vítám, že se s určitými doporučeními a podporou povinnému očkování ozývá i Evropská komise a Světová zdravotnická organizace. My jsme byli u nás zvyklí, že se zde smrtelné infekční choroby díky 95% proočkovanosti nevyskytují. Tato vysoká proočkovanou chránila i těch 5% dětí, které nemohou být ze zdravotních důvodů očkovány a jsou tedy chráněny tzv. kolektivní imunitou. To vše ale bere v posledních letech za své, díky odmítání očkování (ne)zodpovědnými rodiči. Svoji roli hraje i neschopnost státu a někdy i lékařů, vysvětlit význam očkování. Dětští lékaři často nemají díky své přetíženosti dostatek času s rodiči důkladněji a opakovaně diskutovat,  trpělivě vyvracet nejen jejich oprávněné obavy, ale také často nepravdivá tvrzení, mýty a fámy, které je možné najít na internetu. Při setkání s mladými rodiči také občas slyším stesky na určitou nechuť pediatrů vycházet vstříc individuálním potřebám dítěte. Povinnost očkování je potřebné určitě zachovat, ale je nezbytné urychleně přijmout odškodňovací zákon a rodičům dětí všemi dostupnými prostředky vysvětlovat životní důležitost ochrany zdraví formou očkování. Vždy je lepší nemocem předcházet, než je pracně léčit.